Hokejový souboj 2012

Před týdnem se ulice pod Špilberkem ve večerních hodinách zaplnily zástupy lidí. Starší by si mohli pomyslet, že se vrátil listopad 1989. Ale nemohli by se mýlit více — dnešní mladou generaci by do ulic jen těžko vytáhli kvůli nespokojenosti se systémem (když nepočítáme protest proti VŠ reformě). Mladí tu noc totiž vytáhli za zábavou a přátelskou rivalitou — zápasem v hokeji mezi dvěma největšími vysokými školami v Brně — Vysokým učením technickým v Brně a Masarykovou univerzitou.

Sauna na kolejích

Toto klání se pomalu stává tradicí — a od minulého roku již plně seriózní (předchozí ročníky se hrálo část utkání v maskách). Už když jsem nastupoval do tramvaje na Technologickém parku, množství lidí dávalo tušit, že atmosféra bude stát za to. Všude se to hemžilo červenou barvou (oficiální barva VUT), v tramvaji nebylo k hnutí hned po průjezdu třetí zastávkou, lahve s nejrůznějším alkoholem kolovaly — i mezi naprosto neznámými lidmi, neboť tu noc nás něco spojovalo — červená barva, vztah k VUT (většinou studijní) a láska k alkoholu. Stoupl jsem si však poněkud nešťastně — vždy, když tramvaj akcelerovala nebo zatáčela, asi 5 lidí přede mnou, kteří se neměli čeho držet, se jednoduše opřeli o toho za nimi. A tak se stalo, že já, jakožto jediný v dosahu držadla, jsem často držel půl uličky na třech prstech. A k tomu všemu chlapec, který stál vedle, byl zřejmě tak unaven z váhy svého smartphonu, že si ho při psaní SMS musel opírat o sponu mého pásku. Připadal jsem si jako striptér v gay baru, kterému se roztoužený „mužíček“ snaží dát bankovky za trenky.

Když jsem na zastávce Nové sady konečně vystoupil z té sauny, nechal jsem se nést davem, až jsme došli k hale Rondo (tam hraje i brněnská Kometa). Jak jsme se k ní blížili, pomalu začalo přibývat skupinek lidí, stojících okolo cesty, až před samou halou byl chumel lidí, který čítal až několik stovek kusů. Čekat na vstup se však nemuselo, vše šlo příjemně plynule a cca za 5 minut jsem byl uvnitř. Zbyl ještě čas na jedno Starobahno za 30CZK a už se běželo do hlediště. Mé kroky nesměřovaly nikam jinam, než do kotle, který byl už skoro plný.

Roztopte kotel

Když utkání začalo, část hlediště MU nebyla ani zdaleka plná — cca 1/4 kotle byla prázdná, později tam dokonce byla silná skupinka (možná 70 lidí) z VUT. MU hned po začátku vstřelila gól a v části VUT se rozhostilo ledové ticho. Ale o několik vteřin později, VUT dokázalo gólově odpovědět a strhnul se rachot, až se stadion otřásal v základech. V tu chvíli jsme si ještě všichni mysleli, že to bude vyrovnaný souboj.

Sice nejsem zrovna hokejový fanda ani kritik (na hokej koukám pouze když v TV běží MS), ale jelikož pravidelně hraju týmové hry, kde se za něčím honí (a teď nemyslím pět proti jednomu), tak i mně bylo zřejmé, že tým VUT je na tom o dost hůře a to jak pohybově, tak přesností přihrávek a bojovností. Po chvíli tak MU vstřelila další branky.

Dokud byl stav vyrovnaný, či VUT prohrávalo o jeden gól, skandovali prakticky všichni (i lidé na sedačkách). Jakmile se však stav překlopil na stav „Ať to neskončí ostudou“, pořádně fandil už jenom kotel. Ale i tak atmosféra neměla chybu (možná právě díky tomu, že jsem celou dobu strávil v kotli) a došlo i na klasické přeřvávání s MU, kterou jsme dle mého jednoznačně předčili. Uvádím jednu tradiční výměnu:

MU: „Kde máte holky, kde máte holky?“
VUT: „Šukáme vaše, šukáme vaše!“ nebo „Tak jsme teplí no a co, no a co!“

Tuto však MU zkoušela skandovat pouze dvakrát, potom je to přešlo, protože jsme je svými hlasivkami zadupali do země.

VUT a MUNI, MUNI a VUT

Nakonec jsme prohráli 5:1. Vadí mi to? Ne, vždyť já tam nehrál. ;] Atmosféra byla skvělá a není lepší způsob trávení večera, než vysvětlovat lidem z MU, proč jsou horší školou než my, i přesto, že projednou vyhráli hokej. A můj nejoblíbenější argument? „Na VUT je holt inteligence, nikoliv svaly…“ Každopádně nelze upřít MUNI to, že svojí výhru oslavovali decentně a rozumně — myslím si, že kdybychom vyhráli my, tak město bude hořet. ;) Teď žádné konflikty, rvačky ani otevřená nenávist nenastaly, maximálně přátelské popichování. Přitom stačilo málo a mohl jsem tento rok být na vítězné straně — na MU jsem byl přijatý. Ale i přesto, že jsme prohráli, svojí volby nelituji. Pokud jste na této akci ještě doposud nebyli, příští rok neváhejte a vydejte se tam — ten zážitek za to opravdu stojí a atmosféra ve vyprodané hale (~7200 lidí) je neuvěřitelná.

A afterparty v Caribicu? To snad ani nemusím komentovat… ;]