Vedení a řízení lidí (HVR) – zhodnocení

Předmět dle názvu jak z fakulty podnikatelské, skrývá se však pod ním něco mnohem lepšího. Předmět sice zaštiťuje FIT, ale na jeho výuce se nepodílí — předmět zprostředkovává společnost PsychoServis s.r.o. Já sám jsem si předmět zapsal díky kladným referencím ostatních spolužáků, kteří již některý kurz zaštítěný touto firmou absolvovali. Na výběr pak jsou nejrůznější kurzy, jejichž názvy jako by vypadly z katalogu školení pro manažery (a taky že vypadly), viz například Psychologie osobnosti, Konflikty a asertivita aj. Vedení a řízení lidí mě pak dle názvu a anotace zaujalo nejvíce, byť jsem se relativně dlouho rozhodoval i mezi Psychologií osobnosti. O správnosti své volby jsem se pak v průběhu semestru přesvědčil, ale o tom až později.

Celkem se konalo 6 „lekcí“ (nebyly to ani tak přednášky, jako spíš cvičení), které byly dlouhé 4 (slovy čtyři) hodiny. Na přestávky samozřejmě nebyl čas, tudíž se to opravdu jelo celé v kuse. Navíc já chodil na termín ve čtvrtek od 7h ráno — a již hned na první lekci jsem dorazil patřičně „unaven“ ze „studentské středy“. Ale o co větší bylo moje překvapení — i v tomto stavu jsem tu byl pozornější a bdělejší než na spoustě jiných předmětů, jejichž přednášky jsem za ten rok a půl studia absolvoval.

O čem vlastně?

Už předem musím říci, že z proklamovaného obsahu předmětu jsem se mnoho nedozvěděl. Ale vadí mi to? Ani v nejmenším. Dozvěděl jsem se totiž takové kvantum jiných, užitečných a hlavně těžce dosažitelných informací, že mi to plně vynahradilo. Ba co více, nikoliv vynahradilo, ale kompletně předčilo. O jakých informacích to mluvím? Tak například zkušenosti, jak to chodí na obchodních jednáních, jaké typy manažerů jsou k vidění ve skutečných podnicích, jak probíhá konkurenční boj (a ne, nebavíme se tady jenom o těch čestných praktikách). Kdekoho může napadnout, že tohle si může přečíst v nějaké příručce — a to je právě ten omyl. Tyto informace nikdo moc nešíří a je nasnadě proč — tyto zkušenosti se získávají pouze praxí či setkáváním se s lidmi z praxe, z čehož plyne, že monopol na tyto znalosti mají lidé v praxi. A ti se o ně nedělí, protože jednoduše nemají proč — poskytovali by tím konkurenční výhodu ostatním, „vzdávali“ by se tak svých, často bolestně získaných, zkušeností. Tak by srovnávali šance, které mají tito „staří kozáci“ v „souboji“ s mladšími, kteří pochopitelně ještě tolik zkušeností mít nemohou.

Od koho?

A nyní se dostávám k tomu nejhutnějšímu a nejdůležitějšímu — samotnému lektorovi. Tím je Mgr. Dušan „Dušanka“ Kalášek. Myslím si, že každý kdo měl tu šanci strávit alespoň 2h na jeho cvičeních, na něj bude mít utvořený nějaký názor. Většina lidí ho zbožňuje (a to doslova), visí na každém jeho slově a dalo by se říct, že je prakticky očaroval — a není se co divit, neboť on pro ně představuje úspěch, je pro ně jeho ztělesněním. Několik jedinců ho pak označilo za „namyšleného rádoby-borce“. Toto samozřejmě nejsou jediné dva názory, které o něm lidé mají, ale chtěl jsem jimi ukázat, že vůči němu převládají vyhraněné postoje (ať kladně či negativně).

Já jsem k němu od začátku přistupoval s rezervou, neboť díky mému zájmu v oblasti soft-skills jsem se již předtím účastnil několika podobných seminářů a vím, jak snadné je narazit v této oblasti na klasické „leštiče prdů“, kteří se vám snaží prodat „znalosti“, které však nejsou ničím víc než prázdnou (byť hezky vyvedenou) skořápkou. Dušan však v tomto ohledu prokázal svojí „přidanou hodnotu“. Jedno je však bez debat, ať už si na něj názor utvoříte jakýkoliv — je to vynikající řečník. Sám se označil jako jeden z deseti nejlepších řečníků v ČR. Ačkoliv neznám přesně situaci na řečnickém poli v ČR, toto se mi zdá trošku přestřelené (ne však o moc, věřím, že do stovky by se vešel). Jeho projev, řeč těla, gesta jsou na velmi vysoké úrovni (mnohem vyšší, než mají všichni dosavadní řečníci, přednášející a lidé, s nimiž jsem se doposud setkal), ale některé drobné detaily k dokonalosti chybí — ať už je to nepříliš kvalitní imitace smíchu (který samozřejmě nemůže být skutečný, ale musí se umět zahrát tak, aby lidé věřili, že skutečný je), občasné používání zdrobnělin a „zjemňování“ vyprávění — tohle působí tak, jako by jeho posluchači byli ve věku deset let — trošku více „drsnosti“ (nikoliv však přehnané, například použít nějaké méně sprosté slovo pro podtržení situace) by celé přednášce dalo punc opravdovosti. Takhle to vyznívá spíše pohádkově. Ale to jsou jenom drobounké detaily, které vám zážitek rozhodně nezkazí.

Jak?

Během lekcí se pak konají nejrůznější praktická cvičení, která absolvujete se svými kolegy. Ať už je to prodej automobilu, prodej pozemků nadnárodní společnosti, posuzování morálních činů a další. Tyto cvičení jsou skvělá… pokud se jich účastníte. Každé cvičení samozřejmě neumožňuje zapojit úplně všechny v místnosti (tedy cca 20 lidí), ale pouze pár jedinců. Ostatní pak mají roli pozorovatelů (neplést s Pozorovateli ze seriálu Fringe) a ať to může znít jakkoliv honosně, vaše role nebude spočívat v ničem jiném, než sledování, jak vaši kolegové řeší danou situaci. Prakticky tak budete stále ve WTF stavu, kdy budete jenom kroutit hlavou nad tím, co vaši spolužáci jsou schopní vyprodukovat za perly — a to ať z hlediska logického, tak morálního. Tady šlo naštěstí o cvičení, ale už se vysloveně „těším“, až budu nucen s někým, jim podobným, nucen jednat v rámci mého budoucího zaměstnání.

Pokud už jste se jednoho cvičení účastnili, dalšího už jste se nemohli účastnit, aby došlo i na ostatní. Samozřejmě, zde byly i výjimky, zejména pokud jste žena — ta v naší skupině byla jenom jedna, takže o obsazení ženských rolí bylo vždycky jasno (i když je to škoda, byla by to výzva, nechat zahrát ženskou postavu muže). Já měl to „štěstí“, že jsem byl vybrán do cvičení právě na koupi/prodej automobilu. Já jsem chtěl kupovat, prodejce však byl Rus (nikoliv ve cvičení, ve skutečnosti) a jeho znalosti češtiny nebyly valné. Naštěstí jsem měl na střední 3 roky ruštinu (zdravím Marii), takže jsem jeho čecho-ruštině rozuměl. Dušan se však na jeho trápení nemohl dále dívat, tak vzal otěže do svých rukou a řekl, že jednou teď bude kupující on (tedy mě nahradí) a potom bude prodávající, tudíž si i já vyzkouším to cvičení. Bohužel jejich prodej se protáhl na hodinu a půl, tudíž už se na mě pochopitelně nedostalo. To by mi až tak nevadilo, kdyby pan Rus celých 45 minut zarytě odmítal ustoupit ze své prodejní ceny, ať už mu Dušan navrhoval cokoliv. Nedokázal pochopit, že se musí vyjednávat.

Čím?

Během praktických cvičení a výkladu pak Dušan neustále klade otázky, na které chce odpovědi — ať už je to názor, definice či otázka „Co, podle vás, musí…“. Pokud s ním pak zabřednete do diskuze (hlavně v praktických cvičeních) a začnete ho dostávat „pod tlak“ a získávat pevnou půdu pod nohama, okamžitě přijde s něčím, s nějakou drobnou poznámkou či průpovídkou, která vás naprosto uzemní, sebere vám půdu pod nohama a zahodí vaše argumenty. Ovšem on to udělá velice záludně, možná až zákeřně. Místo toho, aby útočil na vaše argumenty a tím vás skutečně porazil, on změní počáteční podmínky dané situace/diskuze. Tím vás samozřejmě vyšachuje, neboť vy jste reagovali na původní situaci a nemáte šanci nijak ovlivnit, jak jí upraví. Výsledkem toho často je, že vypadáte jako debil kvůli tomu, co jste pronesli za argumenty. Dušan tím naopak získává na kredibilitě a ještě se jeví jako argumentační génius. Musím ale uznat, že to vždycky udělá s takovou grácií, elegancí a hlavně nenápadností, že jen málokdo si toho povšimne. Tohle chce roky tréninku, bezesporu. Takže až s ním příště budete o něčem diskutovat, držte si tohle v hlavě — ale pamatujte si, že on je lektor kurzu a nesmí připustit, abyste ho v něčem zpochybnili (pak by přišel o pracně pěstovanou důvěryhodnost), takže se připravte na tuhý souboj. ;]

Hic sunt leones

Dalším bonusem tohoto předmětu je, že vlastně konečně poznáte své spolužáky i z té morální a povahové stránky. Skrze své reakce ve cvičeních ukazují své povahové vlastnosti a až jsem se divil, co za „exoty“ tu školu navštěvuje. Ne že bych já sám byl nějakým morálním vzorem, ale mě ať hodnotí jiní. ;] Na každé lekci se v těch dvaceti lidech (na lekce nechodili pořád stejní lidé) vždycky našlo několik následujících osobnostních typů. Přeháněč toužící po pozornosti — tento exemplář poznáte tak, že všechny jeho emoce jsou vynásobené tisícem. Jeho smích rozburácí celou učebnu, přičemž se zuřivě klátí do všech stran, zavírá oči, buší pěstí do stolu. Mluví velice hlasitě, ke každé třetí větě Dušana musí prohodit svojí humpoláckou poznámku (která je většinou až třeskutě trapná). Dalším kouskem do sbírky je pak Zpochybňovač toužící po uznání. Tento bude zpochybňovat většinu výroků, upozorňovat na okrajové události/podmínky. Bude tak činit ale zdánlivě ledabyle, aby vyvolal dojem, že on je na výši, že je lepší než my všichni ostatní. V nitru se však bude horlivě klepat na každou pochvalnou větu vůči jeho osobě. Nesmíme pak zapomenout na Rozhořčeného moralistu, který se bude pozastavovat nad vším, co skýtá možnost morální volby a bude se snažit apelovat na „dobré mravy“, neslušnost a pobouřeně se bude vyjadřovat k názorům ostatních. Dalo by se samozřejmě najít i několik dalších, ale to by bylo na samostatný článek.

Dalším zajímavým aspektem bylo, že spousta kolegů projevovala až jednostranně technické myšlení (ono se není čemu divit, na technické škole). Čím se to projevuje? Třeba tím, že když Dušan popisuje nějakou modelovou situaci, tak všichni okamžitě začínají napadat technické záležitosti dané situace, které však nemají s podstatou věci nic společného. Uvedu příklad: „Jsme v letadle, kde sedí 20 lidí v řadě vedle sebe a přijde letuška s občerstvením. Nabídne jim…“ (následuje nějaké cvičení na porovnávání slev či podobně) Technik 1: „To je přece úplný nesmysl, nemůže v letadle sedět 20 lidí vedle sebe, tolik řad tam není.“ Technik 2: „Jo, to je fakt a navíc — co když je někomu z nich špatně, tak od ní třeba nebude nic chtít?“ A jistě si dokážete vymyslet tunu dalších nesmyslů. Přijde mi, že se snad ještě předhánějí v tom, kdo vymyslí větší nepodstatnou hovadinu. Naprosto jim pak uniká skutečný smysl cvičení a pouze tím svým handrkováním o detailech zdržují ostatní.

Nyní uvedu několik, pro mě nejzajímavějších, citátů , které jsem v průběhu těch 24 hodin všech lekcí slyšel a zaznamenal:

Znovu?

Tento kurz pro mě byl velice vítaným zpestřením a rozptýlením po roce a půl studia pouze technických předmětů. Konečně máte někde možnost účastnit se diskuze o humanitních věcech, morálce, cílech atp. Byl to pro mě únik do slastných vod, když jsem konečně mohl vypnout technické (strojové) myšlení a nechat se unášet na vlně lidského myšlení. Dušan Kalášek pak tuto vlnu rozpohyboval, když kladl stále nové a nové otázky nutící k zamyšlení. Ale co víc, dozvěděl jsem se, jak to chodí v reálném životě — při jednání, při situacích, o nichž sice máme ponětí, ale nevíme, jak skutečně probíhají. Ale dozvěděl jsem se i spoustu „zákulisních“ informací o různých obchodních praktikách. Ne, že by je nikdo z nás nedokázal vymyslet či si je představit, ale je něco úplně jiného, když vám to vypráví někdo, kdo je skutečně zažil. Jednou jsem po mé 4h lekci zůstal i na další, která se konala hned poté — byla to Psychologie osobnosti. A vydržel jsem na ní celou dobu, takže jsem za ten den měl skutečně 8h „Dušana Kaláška“ jen s jednou, 10 minutovou, přestávkou. Celou dobu jsem udržel pozornost a přitom jsem neodcházel unavený. To je skutečná síla a přidaná hodnota „Dušanka“ — hodiny s ním plynou jako voda, nenudíte se a nejsou v jeho lekcích velká hluchá místa (alespoň v těch, co jsem navštěvoval). K tomu i něco užitečného poznáte, byť si budete muset vyslechnout na můj vkus až moc referencí na „hustotu“ lektora — kde byl, koho potkal, s kým se zná… Podle mě to až v takové míře nemá zapotřebí.

Jedna kamarádka mi na jednom cvičení řekla, že jí tohle moc nebaví, že by byla radši, kdyby povídal o nejrůznějších rozděleních, typologiích atp. Já bych radši nebyl — tyhle informace si lehce najdete v kdejakých příručkách. Ale nakonec — každému co jeho jest. Pokud jde o mě, já bych si další kurz na příští semestr zapsal, kdybych mohl (můžeme mít pouze jeden humanitní předmět za studium) — ne kvůli tomu, že jsou to kredity za docházku (i když se anotace předmětu říká něco jiného), ale kvůli tomu, jaké to bylo.